I. M. J.

Ač zdá se to býti neskutečné, jsou to již dva roky. Dva roky, kdy si vážná nemoc vzala život jednoho z velkých mužů české literatury. Muž, kterého smrt zastihla doma, o samotě, muž, který „...ke smrti své si dolezl sám...“ 

Zrní & Poletíme?

Ač byl pošmourný a chladný úterní večer měl na tváři tajemný úsměv. Normálně by se těšil domů a mířil rovnou na šalinu, ale tentokrát to vzal pěšky a na "doma" ani nepomyslel. Nebyl to obyčejný úterní večer, nebyl to vůbec obyčejný večer. Mířil na Flédu, ono takřka poutní místo nejen Brněnských hudbychtivých občanů, ale také nejrůznějších přivandrovalců ze zbytku republiky (nejen české, ale i té druhé, přesčárové, Slovenské).
Pln očekávání vplul do průchodu ke klubu, kde však narazil na nekonečnou a jako natažený had ležící frontu. V této frontě se k němu připojila i ona a čekali spolu. Na štěstí (převážně jejich) se po chvíli ozval Securitář a prohlásil, že fronta je pro lidi bez lupenů, což oni nebyli a tak šli směle v před. Dost už o nich!

Proč tam šli? Co tam hledali? Proč stáli zbytečně frontu?

Ten večer se totiž na Flédě slétli Brněnští Poletíme? a sesypali se spolu s Kladenskými Zrní. Je až s podivem, že když se dvě takto odlišné kapely dají dohromady vznikne z toho tak jedinečný, neotřelý a naprosto správný hudební zážitek.

Zrní zahájilo se zpožděním způsobeným davem lidí, kteří čekali, zdali budou vůbec vpuštěni dovnitř, ale zahájili velkolepě a pak v tomto setrvali. Na pódiu se odehrávala nevšedně živá a přesvědčivá produkce. A že to byl zážitek jak akustický tak vizuální! Taneční kreace frontmana Honzy U., beatboxové vsuvky bubeníka Ondry S., neuvěřitelné (nebo přinejmenším těžko uvěřitelné) houslové variace Honzy F., spousta mlhy a světel, to vše dohromady okořeněno potleskem a zpěvem publika dalo hodinu a půl pečení se ve vlastní šťávě při tanci, poskakování či hopsání, především však skvělé zábavy a kvalitního poslechu a to i pro člověka, který se s touto kapelou setkal naživo poprvé a texty znal všeho všudy dva a pouze částečně.

Označil-li jsem začátek Zrňáckého koncertu za živý, tak nástup Poletíme? musím označit za živelný. Přesně tak jak se na tuto partičku sluší a patří. Neponechali nic náhodě a vypálili během svých cca 100minut mezi diváky (ačkoliv málo kdo se jen díval) či posluchače (ačkoliv málokdo jen poslouchal), zkrátka během svého vystoupení vypálili do roztancovaného davu všechny své pecky a pár nepecek (o to pestřejší celý koncert byl). Bohužel nevím, jaký byl závěr celého grandiózního večera, neb jsem se musel odebrat pryč dříve než-li tento večer stihl skončit. To však nezmění nic na tom, že jsem si užil perfektní dvojkoncert nabitý energií.

Jednoduše shrnuto: Zrní velmi mile překvapilo a Poletíme? nezklamalo.

Ivančice -> Nové Bránice -> Dolní Kounice -> Moravské Bránice

Opět jsme se rozhodli poznávat krásy a zajímavosti okolí města Brna. Tentokráte jsme si za výchozí bod zvolili Ivančice a cílem byly Moravské Bránice, avšak hlavním lákadlem na této cestě nám byla zřícenina kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích.

„5 let“ LongFeng.cz Xiao Beeng Cha, 2012

Dneska se podívám na lístek velmi zajímavému sheng pu-erhu, který mi byl doporučen (a nutno poznamenat, že velice dobře) v Literární čajovně v Brně. Jedná se o skutečně kvalitní čaj, který je sklízen, zpracováván a lisován tradičními metodami, přičemž jsou všechny procesy vykonávány výhradně ručně.

Jak již rok v nadpisu napovídá, je to čaj z roku 2012, konkrétně z první jarní sklizně. Lístky jsou sklízeny z cca 70 let starých čajových stromů, které rostou v okolí vesnice Zhu Peng Zhai v provincii Yunnan (okolo 1800 m n. m.).

Na zaoceánské lodi

Jen tak jsem si seděl doma, když v tom mě napadla tato povídka a tak jsem ji sepsal. Je možná hloupá, možná to ani není povídka, ale patří to mezi mé zápisky, patří to na stránky mého notesu a patří to tím pádem i zde. Myslíte, že bych se měl snažit o nějaké pokračování? Myslíte, že by to stálo za to? A jak by se to mělo dále vyvíjet? Budu rád za každou reakci, třeba z toho nakonec přeci jen něco bude. Pěkný večer a dobrou noc přeje Geofre.

24 hodin s Tibetským Lámou

„Ahoj H, prosím tě, mohl by u vás zítra Geshe přespat?“

„Eh, no jo, já myslím, že asi… Po přednášce?“

„No, on měl spát u někoho, ale ten někdo je mimo republiku a já nevím jak to teď zařídit. On musí v neděli odjet do Luhačovic a má koupenou jízdenku z Brna. Dovedete ho potom na nádraží?“

„Eh, n, tak teda asi jo.“

„Super, díky. A neboj se toho, bude to fajn. Tak ahoj.“

Tak tahle telefonní situace se odehrála asi 17 hodin před příjezdem Gesheho s jeho překladatelem do Brna. V sobotu večer zde měl totiž přednášku na téma: Skutečně hledáme štěstí?. A v tuto chvíli začíná shon a rychlé přeplánování nadcházejícího víkendu, nehledě na přípravy místnosti pro takto významného hosta, který v současnosti přednáší tibetštinu na UK v Praze a je zván na besedy a přednášky po celé Evropě a k tomu všemu má ještě v Německu několik studentů, kterým předává moudrost a umění budhismu. Velikým štěstí je, že se s Geshem známe již z loňska, kdy jsme si velmi příjemně povídali několik hodin při prohlídce města, není nám (ani my jemu) neznámým a díky jisté sociální síti se můžeme vzájemně označit za přátele, kteří si občas píší.

Narozeniny, které nebyly...

Rozhodl jsem se, že něco upeču. Dlouho jsem nic nepekl, naposledy nevydařený koláč před asi třemi týdny. Nevydařený, protože neztuhnul horní krém, takže to byl jen korpus s borůvkovou přelivkou, no zkrátka, nic slavného. Rozhodl jsem se tedy, že něco upeču, ale jak to tak bývá, nejtěžší je zpravidla rozhodnutí, co konkrétního by to mělo být.

Kuřim -> Brno-Královo Pole

"Chtělo by si to zítra protáhnout kosti…“ řekli jsme si v pátek odpoledne a koukli do mapy. Nejprve nás zaujala cesta kolem Bílého potoka, ale vzhledem ke stále ještě poměrně brzkému stmívání, nás předpokládaná délka trasy (cca 22km) odradila. Necháme si tedy Bílý potok na léto. Kam tedy vyrazit? Nakonec jsme se rozhodli pro cestu přírodním parkem Baba z Kuřimi do Brna-Králova Pole.

Plán zněl jasně

   Plán zněl jasně. Vstát, nasnídat se a zkulturnit, uvařit čaj a učit se. Něco se ale pokazilo, někde se to zaseklo. Částečně asi na tom, že k čaji s tak nasládlými tóny a plnou chutí se spíše hodí kniha básní než matematiky. Možná také to, že když se člověk pustí do vysávání a shodí květináč tak musí vysávat znovu, což zdržuje.

   Někde, možná, že všude, se stala chyba. Něco, možná, že vše, se dnes nevyvedlo zcela podle plánu. Sotva jsem k tomu učení dosedl, už abych se zase zvedal a jel na oběd. 

   Jídlo… Člověk za něj utratí kvanta peněz a vynaloží nemalé množství energie k jeho získání, přípravě a konzumaci. A připočteme-li čas nutný k jeho získání, přípravě a konzumaci k času nutnému k odpočinku po konzumaci (popřípadě k času strávenému umýváním nádobí) vyjde nám jasně a zcela přesvědčivě najevo, že jídlo a spánek nám zabere 12 hodin denně, což je přesně polovina časové kapacity dne! Je třeba něco omezit, ale omezíme-li spánek, jsme celý den nevrlí, uzívaní a pracujeme (nebo se učíme) pomaleji. Omezíme-li jídlo, jsme celý den nevrlí, vyhladovělí a bez energie a tím pádem pracujeme (nebo se učíme) pomaleji.

   Takže jsem vysál (dvakrát), utřel nádobí, byl na obědě, nakoupil a tak by mi již nemělo nic bránit v tom, abych se konečně dal do toho učení. Ještě udělat jeden čaj, poznačit si útraty za poslední dny a taky bych mohl zalít květiny… Konečně se dostávám k samotnému učení. Nemá to však dlouhého trvání a nezanechá to v mé hlavě ani žádnou větší stopu. Je čas večeře. Zase to jídlo…

   Hned po polknutí posledního sousta a uvaření dalšího čaje (ta Adjara je snad zázračná) se do toho opět pouštím. Nezadržitelně se však blíží noc. Sotva dodělám diferenciální rovnice s počáteční podmínkou (takže nic složitého ani světoborného), je půl jedenácté a mi se začíná chtít spát. Ještě rychle projdu příklady, poopravím chyby ve výpočtech a půjdu si dát sprchu. Půlnoc minula a já konečně ulehám v náruč svých peřin.

   Plán na zítra zní jasně. Vstanu, nasnídám se a zkulturním, uvařím čaj a budu se učit…

23. ledna 2013

Může to být pomeranč…

Před rokem jsem odhodil pecičku nějakého citrusu do květináče nad sebou. Mohl to být pomeranč, citron, mandarinka nebo grep. Před půl rokem to něco vyklíčilo a já „ho“ v létě přesadil. Dívám se teď na něj a on se dívá na mě. Má se k světu a o mé problémy se nestará. Zatímco on si za ten rok, co jsme spolu, vyrostl svých patnáct centimetrů, já stihl nedodělat školu a dostat se na jinou, nedostat práci v čajovně, přestěhovat se, mít problémy na nové škole a tak dále a více. Mám to s ním ale trápení. Piplám si ho, dělám mu oporu a on se nestará o nikoho a nic jiného, než o svých patnáct centimetrů.

       Napřesrok to zkusím s ananasem a ještě letos s mangem. Ačkoliv se bojím, že to s nimi vyjde nastejno jako s tam tím.

       „A kam to podle tebe dáme?“ ptá se ironicky Iva pokaždé, když o novém sázení začnu řeč.

       „Myslíš, že sedm rostlin je na náš pokoj málo? Že to nestačí?“

       „Ale stačí, jen mi přijde, že jedna či dvě navíc, by nevadily.“ A tím to končívá.

       Zasadil jsem si litchie. Zatím jen tak nenápadně, ale až se vynoří, vynoří se spolu s ním vysvětlování. Bude však živé a živé se nezabíjí.

       „Jako bych neříkala, že už jich máme dost, že?“ řekne mi.

       „Ale říkala, já vím…“

       „Hlavu si s tím, ale moc neděláš, co?“

       „A co s tím mám udělat, když už vyrostlo a je živé? Živé se nezabíjí.“

       Odejde a počastuje mě mlčením. Má se mnou ale trápení.

       Citrus tohle vše vidí, ale nepomůže mi, nepřimluví se. Roste si a zajímá se jen o své centimetry. Dívá se na mě, já na něj. Přemýšlím. Může to být pomeranč, citron, mandarinka nebo grep. Stále je příliš malý na to, abych to poznal. Malý, ale mám s ním velké trápení…

14. ledna 2013