Ivančice -> Nové Bránice -> Dolní Kounice -> Moravské Bránice

Opět jsme se rozhodli poznávat krásy a zajímavosti okolí města Brna. Tentokráte jsme si za výchozí bod zvolili Ivančice a cílem byly Moravské Bránice, avšak hlavním lákadlem na této cestě nám byla zřícenina kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích.

Z brněnského hlavního nádraží je to do Ivančic necelou hodinu jízdy příjemným „motorákem“ a už v tomto příjemném vláčku jsme se dopustili první chyby, kvůli které se nám cesta protáhla o 4 km. Naštěstí jen o 4. Tou chybou bylo, že jsme místo ve stanici Ivančice město vystoupili až v Ivančice žst. Ačkoliv jsou od sebe tyto stanice vzdáleny pouhých 700m, stálo nás toto výše zmiňované 4 km chůze a lehce zmatené bloudění. Na druhou stranu jsme díky této chybě viděli kostel sv. Jakuba z 15. století a vskutku zajímavou křížovou cestu. Když jsme se tedy nakonec dostali na správnou trasu, mohli jsme se pustit do původně plánované cesty.

Pohled z rozhledny Alfonse Muchy

Od rozhledny Alfonse Muchy vede cesta příjemným listovým, dále smíšeným lesem, vlnitým terénem až k Ivančickému viaduktu, který přetíná údolí říčky Jihlavy ve výšce 42m nad hladinou této řeky.

Ivančický viadukt (nový)

Dále cesta pokračuje podél řeky chatovou kolonií a kolem PP Červené stráně až do obce Nové Bránice. Zde by nám stačilo přejít přes Jihlavu a byli bychom v Moravských Bránicích, které byly naším cílem, ale to by nebyl žádný výlet, jen nepatrná procházka a to hlavní, tedy klášter Rosa Coeli bychom opomenuli nenavštíven, proto jsme se vydali dál, směrem na Dolní Kounice.

Cesta z N. Bránic je zajímavá mimo jiné tím, že její velká část vede mezi vinicemi rozprostírajícími se kam, až oko dohlédne. Také nás zde čekala zajímavá podívaná, a to dveře „jen tak“ postavené na kopci. Když jsme je obešli, zjistili jsme, že se jedná o dveře k právě stavěnému vinnému sklípku.

židovský hřbitov v Dolních Kounicích

Odtud to bylo jen kousek k židovskému hřbitovu, který leží na kraji Dolních Kounic. Židovský hřbitov byl záložek v roce 1680 a nejstarší náhrobek, jehož stáří se podařilo určit, pohází z roku 1688. Pohřbívalo se zde i po 2. světové válce.

O kilometr dále už leží námi hledaná zřícenina kláštera Rosa Coeli. Cestou ke klášteru je ještě možno navštívit synagogu, která se nachází přímo u autobusové zastávky „Masarykovo náměstí“.

Klášter Rosa Coeli byl založen roku 1181 Vilémem z Pravlova. Vilém dostal k postavení kláštera příkaz od papeže, aby tak odčinil své drancování a vypalování kostelů a klášterů v Rakousku. Klášter měl pojmout až 100 panen, ale nikdy jich zde tolik (ani zdaleka) nepobývalo. Po prohlídce jsme odcházeli s pocitem, že návštěva tohoto místa rozhodně stála za to, člověk se zde neubrání srovnáním s ruinami klášterů, jak je známe například ze Skotska.

"rajská zahrada" v klášteře Rosa Coeli

hlavní chrámová loď

„Nebeskou růži“ jsme tedy viděli, mohla následovat cesta do Moravských Bránic, na vlak a domů. Tady jsme měli na výběr, držet se i nadále červené značky, jít mimo hlavní silnici, nebo ze značky uhnout a absolvovat 1,2km po silnici, ale na druhou stranu si celou trasu zkrátit o cca 4km, což nám v tu chvíli (měli jsme v nohách již nějakých 16km) přišlo jako lepší nápad. Jak jsme zjistili, silnice nebyla nijak frekventovaná a tak tato zkratka nebyla nijak nepříjemná. Po posledních pěti kilometrech jsme tedy konečně dorazili na nádraží v Moravských Bránicích, do příjezdu vlaku zbývalo asi 20 minut a nás hřál pocit z perfektního výletu a vyčerpání z 22 kilometrů.