I. M. J.

Ač zdá se to býti neskutečné, jsou to již dva roky. Dva roky, kdy si vážná nemoc vzala život jednoho z velkých mužů české literatury. Muž, kterého smrt zastihla doma, o samotě, muž, který „...ke smrti své si dolezl sám...“ 

Ivan Martin Jirous, pro jedny hrubián a raubíř, pro jiné poetická duše plná pokory. Ač si to mnohdy tyto dvě strany nechtějí připustit, pravdu mají obě.

Ivan, vlastně promiňte, Martin (tomuto oslovení byl pravděpodobně více nakloněn „...Nerad používám jméno Ivan, připomíná mi, že jsem pijan...“) byl velkým básníkem, o jehož životě toho bylo již napsáno mnoho a lidmi povolanějšími než jsem já.

Martinova poesie na mne velmi zapůsobila a ovlivnila a je mi průvodkyní doteď. Ať už ve chvílích šťastných, nebo těch melancholických, v širokém spektru jedinečných básní si vždy vyberu 'tu pravou'. 

A ačkoliv mne napadají stovky a stovky slov, proudy veršů a pocitů, není jednoduché napsat, cokoliv srozumitelného a skutečně hodnotného, bude asi nejlepší mlčet...

Jsou to již dvě léta, dvě zimy a já si netroufám odhadnout, kolik ještě jich bude zapotřebí, abych si při přiblížení se svátku svatého Martina nevzpomněl. Věnujme mu proto místo zbytečných slov raději tichou vzpomínku.

Jsou věci které se nedělají

   tak měl znít první verš té básně

   o čem měla být jsem zapomněl

   a když jsem zapomněl i první verš

   šel jsem umívat nádobí

Dřez plný, že ani

   vodu do něj bys nenalil

   začal jsem vyndavat nádobí

   a rovnat vedle dřezu

   a dole byli dva pavoučci

   kdybych tam horkou vodu rovnou nalil

   bylo by po nich

Co to teď píšu

   leze po mě moucha

   i na blok už mi vlezla

Jsou věci které se nedělají

   vařící vodu jsem nenalil

I. M. J. - Marie - Okuje (2008)