24 hodin s Tibetským Lámou

„Ahoj H, prosím tě, mohl by u vás zítra Geshe přespat?“

„Eh, no jo, já myslím, že asi… Po přednášce?“

„No, on měl spát u někoho, ale ten někdo je mimo republiku a já nevím jak to teď zařídit. On musí v neděli odjet do Luhačovic a má koupenou jízdenku z Brna. Dovedete ho potom na nádraží?“

„Eh, n, tak teda asi jo.“

„Super, díky. A neboj se toho, bude to fajn. Tak ahoj.“

Tak tahle telefonní situace se odehrála asi 17 hodin před příjezdem Gesheho s jeho překladatelem do Brna. V sobotu večer zde měl totiž přednášku na téma: Skutečně hledáme štěstí?. A v tuto chvíli začíná shon a rychlé přeplánování nadcházejícího víkendu, nehledě na přípravy místnosti pro takto významného hosta, který v současnosti přednáší tibetštinu na UK v Praze a je zván na besedy a přednášky po celé Evropě a k tomu všemu má ještě v Německu několik studentů, kterým předává moudrost a umění budhismu. Velikým štěstí je, že se s Geshem známe již z loňska, kdy jsme si velmi příjemně povídali několik hodin při prohlídce města, není nám (ani my jemu) neznámým a díky jisté sociální síti se můžeme vzájemně označit za přátele, kteří si občas píší.

Nejprve trochu reálií…

Geshe je nejvyšší studiem dosažitelný akademický titul Tibetských bönistických mnichů a jeho českým ekvivalentem by mohl být doktorát z teologie a filosofie, pokud ovšem odhlédneme od délky studia. Kupříkladu k doktorátu z teologie vede cesta dlouhá běžně 8 let (magisterské studium 5 let + doktorské studium 3 roky), naproti tomu k titulu Geshe se nedopracujete dříve než po studiu trvajícím nejméně 12 let, běžněji však 18-20 let. Dále je třeba vědět, že tomuto studiu předchází vstup do kláštera a tedy nutnost státi se mnichem tibetského bönismu a také to, že není možné ihned po vstoupení do kláštera začít usilovat o titul Geshe. Je potřeba zde nějakou dobu pobýt a seznámit se se základními naukami, praktikami a každodenním životem obyčejného mnicha.

Hodina 0-2 – příjezd Gesheho do Brna, oběd, kostnice

Přišli jsme vyzvednout Gesheho i s jeho překladatelem na nádraží. Nejprve je třeba uložit zavazadla do úschovny a pak hurá na oběd. Jenže kam? Centrum Brna je přesyceno restauračními zařízeními, ale jak vybrat nějaké s rozumnou cenou, ale na rozumné úrovni? Takže nakonec sázka na jistotu a vyrážíme směr restaurace Annapurna. Jedná se o indickou restauraci v dosahu nádraží. Kuchaři i číšníci jsou sto procentní Indové a Nepálci, takže náš přítel s nimi hovoří nepálsky a my ostatní směsicí angličtiny a češtiny. Po dlouhém probírání se nabídkou na jídelním lístku si každý vybereme, objednáme a čekáme. Po obědě, který skutečně stál za ty ne zrovna malé peníze, se tibetskou chůzí vydáváme ke Kostnici u sv. Jakuba, kde máme domluvenu prohlídku. A proč tibetskou chůzí? Protože mniši jinak nechodí. To co je pro našince vzdálenost na deset až patnáct minut středoevropské chůze, odpovídá zhruba třiceti minutám té tibetské. Kostnice rozhodně stála za návštěvu, ale o tom zase jindy. Po prohlídce posadíme Gesheho do jedné kavárny poblíž místa, kde bude mít za hodinu a půl přednášku a honem na nádraží pro všechny zavazadla.

Hodina 3-7 – přednáška, cesta domů

Tak za dvacet minut má přednáška začít a zatím bez návštěvníků, no to bude tedy pěkné. V tom však jako by někdo mávl kouzelným proutkem a lidé se začali doslova hrnout, takže za chvíli již v místnosti s cca padesáti židlemi zbyly jen dvě volné. Můžeme začít. Odhadovali jsme, že celá akce potrvá hodinu a půl, nakonec jsme skončili po více než dvou hodinách, protože překladatel musel běžet na autobus do Prahy. Takže zatímco my jsme obsluhovali obchůdek, Geshe odpovídal na dotazy a povídal si s lidmi, kteří uměli anglicky a přišli se za ním vyptat na věci, které jim při přednášce unikly, nebo nebyly zcela jasné. Poslední návštěvník odešel asi kolem osmé a my jsme tedy pobalili všechny věci, poklidili místnost a vydali se na tramvaj (opět tibetskou chůzí). Naštěstí jsme došli na zastávku zrovna ve chvíli, kdy přijíždělo naše číslo, takže jsme na dešti, který se spustil, nemuseli stát moc dlouho. Po cestě jsme si povídali o přednášce samotné a Geshe se snažil vyslovovat zastávky na naší trase, takže celé cesta příjemně utekla. Ještě skočit do obchodu a hurá domů na večeři.

Hodina 7-10 – večeře

Po příchodu jsme měli s Ivou oba hlad. Na naši otázku, kdy a co bude chtít večeřet nám Geshe odpověděl s kouzelným úsměvem: „Slowly“. Nakonec jsme se tedy sešli v kuchyni a pustili se do jídla, které (vzhledem k takřka nekonečné debatě na rozličná zajímavá témata) trvalo asi dvě hodiny a než jsme se rozešli do svých pokojů, pokračovali jsme ještě asi další hodinu a půl. Byla to ovšem velmi plodná rozprava, která mi i Ivě určitě dala spoustu nových zajímavých informací a pomohla osvětlit věci, které jsme již znali z dřívějška. Pro všechny, kdo mi říkali, že by nevěděli, co nabídnout Tibetskému mnichovi k jídlu, mám jednoduchou odpověď. Jedl prostě to, co jsme jedli i my. Ten večer to byl konkrétně černý celozrnný chléb s máslem a sýrem (hermelín, gouda), popřípadě křenovou pomazánkou. K tomu ke všemu ještě talíř plný zeleniny a na pití kvalitní Darjeeling.

Hodina 10:30-18:30 – noc

Vzhledem k tomu, že jsme se přes noc nejspíše věnovali spánku, není nic zajímavého, co by bylo do tohoto času k doplnění. Snad jen to, že jsme pro Gesheho museli předem připravit samostatný pokoj, neboť není dovoleno aby spal v místnosti se ženou.

Hodina 19-21 – snídaně

Opět jsme se sešli všichni v kuchyni a jali se jídla, které probíhalo takřka totožně s večeří. V povídání si, jsme se však více zaměřovali na Gesheho cestování v následujících dnech. Jak jsem zmínil již výše, z Brna jel do Luhačovic, kde měl domluven několikadenní pobyt spojený s besedami a odtud pak mířil do Berlína za svými německými žáky a z Berlína do Vídně a až poté se bude vracet do svého přechodného „domova“ V Praze. Vskutku nabitý program. Chápu již, proč chce s besedováním po Evropě na nějakou dobu přestat. Jako mnich není zvyklý na podobný život v neustálém pohybu.

Hodina 21:30-23:30 – cesta na autobus, čekání na Zvonařce, odjezd

Cestu na Zvonařku jsem si poctivě nastudoval a tak jsme mohli vyrazit, ovšem v místě, kde jsme měli přestoupit z tramvaje na autobus, jsem nemohl autobusovou zastávku s našim číslem najít. Průser. Ještěže jsme vyšli z domu s předstihem. Nakonec jsme zvolili jinou cestu, kde jsme sice museli jít mnohem více pěšky, což se protáhlo, ale i tak jsme dorazili na autobusové nádraží s předstihem. Nikdy mě však nenapadlo, že je ÚAN v Brně tak monstrózní. Naštěstí nám perfektní značení pomohlo se rychle zorientovat a tak jsme se dostali až do cíle. Zde jsme si všichni zmoženě sedli a byli rádi, že jsme nakonec dorazili včas a v pořádku. Zbývalo už jen se rozloučit, vyměnit poslední slova, zamávat a smutně si povzdechnout, že to je již za námi. Bylo to přeci jen velice inspirující a žádná z původních obav se neukázala býti opodstatněnou.

Zkrátka, nejlepších 24 hodin za posledních mnoho týdnů.

See you soon, Geshe la.