Na zaoceánské lodi

Jen tak jsem si seděl doma, když v tom mě napadla tato povídka a tak jsem ji sepsal. Je možná hloupá, možná to ani není povídka, ale patří to mezi mé zápisky, patří to na stránky mého notesu a patří to tím pádem i zde. Myslíte, že bych se měl snažit o nějaké pokračování? Myslíte, že by to stálo za to? A jak by se to mělo dále vyvíjet? Budu rád za každou reakci, třeba z toho nakonec přeci jen něco bude. Pěkný večer a dobrou noc přeje Geofre.

    Nejsem nikdo. Nejsem nikdo a přitom jsem býval velmi veselým a společenským člověkem. Měl jsem vše, co jsem si mohl přát. Měl jsem byt, který mi říkal pane, měl jsem milující (no vlastně spíše milovanou) přítelkyni, kterou jsem si plánoval vzít. Nechybělo mi ani zdraví a finančně jsem byl zajištěn tak akorát pro příjemný život, bez nutnosti přetahování se v nudné práci, ba naopak, svou práci jsem miloval, vlastně jsem ji nebral ani jako práci.

    Všechno běželo jako na drátkách, ale bohužel žádná idylka netrvá věčně. V práci proběhly poměrně nečekané změny ve vedení, a jak to už bývá, s novým šéfem přicházejí nová pravidla. Možná proto, že jsem pracoval až moc dobře, možná proto, že o mám oddělení nebylo slyšet, možná proto, že jsme zkrátka fungovali, se „těm nahoře“ zdálo, že jsme nadbyteční a tak nás zrušily a protože prý nebylo peněz na zbyt, dostali jsme všichni jen jednoměsíční odstupné ačkoliv na zdvojnásobení platu šéfa a jeho zástupce (shodou zajímavých náhod a okolností šéfova syna) se ty peníze někde našly. No co, pomyslel jsem si, mám praxi, mám vzdělání, mám energii a chuť, někde se vždycky uchytím. Bohužel se tento můj předpoklad ukázal býti nesprávným. Odpověděl jsem na desítky, ba dokonce stovky inzerátů nabízejícím práci v nejrůznějších oborech, zařazení a rozdělení. Nikdy jsem nebyl vybíravý a chtěl jsem prostě pracovat. Sedět doma mne nebavilo a přítelkyně se začínala tvářit kysele.

    Týdny se vlekly a změnily se v měsíce, když v tom přišla úžasná zpráva. Dostal jsem nabídku zúčastnit se měsíční expedice v tibetských horách, které byly mým snem již od dětství. Cena mírná, v podstatě by se jednalo jen o náklady na letenky a jídlo, neboť přespávat jsme měli v místních klášterech a školách případně s nomády v jejich stanech. Všechno to vypadalo až moc krásně aby to byla pravda, ale bylo to prostě tak. Když jsem se s touto skvělou novinou svěřoval své přítelkyni, vůbec se netvářila tak nadšeně jak jsem si myslel. Předpokládal jsem, že vzhledem k jejímu zapálení a zájmu o tibetskou kulturu a historii, vzhledem k tomu, že jsme spolu na dálku adoptovali tibetského školáka, vzhledem ke všem těmto faktům, jsem očekával, že bude mít stejnou radost jako já. Měsíc je sice dlouhá doba, ale už jsme přečkali delší odloučení a vždy jsme to v pořádku zvládli a náš vztah to jen prohloubilo. Psal jsem už, že jsem ji chtěl po návratu požádat o ruku? Zkrátka, když jsem jí tuto novinu o báječné příležitosti pro mě sdělil, tvářila se překvapeně (kdo by se ale překvapeně netvářil), ale toto překvapení přešlo rázem ve zděšení a hned zase v nepopsatelný výraz značící něco mezi hněvem, nesouhlasem a naprostým odmítnutím.

    „Zapomeň na to!“ řekla tehdy.

    To mě zarazilo, vždyť jsem jí řekl, že je tu tato možnost, nevybafnul jsem na ni: „Zlato, jedu do Tibetu.“ Řekl jsem jí jen, že je zde tato možnost a ona na to reagovala takto.

    „Na to můžeš rovnou zapomenout!“

    Byl jsem zmaten a zaražen. Chtěl jsem o tom diskutovat, chtěl jsem si o tom popovídat.

    „Nebudu s tebou o tom vůbec diskutovat, zapomeň na to! Tečka!“ doplnila vzápětí a odešla do své pracovny.

    Já stál ještě hodnou chvíli uprostřed obýváku a až poté se sesunul do křesla. Měl jsem to křeslo velmi rád, vždycky mě zcela pohltilo a podepřelo má záda. Nikdy netlačilo. Ale ten den, jako by i to křeslo bylo proti mně, tlačilo do každé části mého těla, která se ho byť jen dotýkala.

    „Jdu se projít“ křikl jsem do pracovny a odpovědělo mi jen zaryté mlčení. Dokonce i to křeslo, se ke mně otočilo zády. No dobrá, stálo takhle vždy, ale ten den mě to ještě více podráždilo a naštvalo.

    Město bylo ten den prázdné, ale otevíralo mi svou náruč. Upřímně a nezištně jsem se ponořil do ulic a uliček a zcela splynul s kameny, které tyto uličky dláždily už dlouho před mám narozením a věřím, že je budou dláždit i mnoho let po mé smrti. Tak přesně tyto ulice a uličky, historického srdce města mě pohltily a já jimi bezmyšlenkovitě proplouval. Zarazila mě až kaplička, která se objevila zpoza rohu a skočila mi do cesty. Neměl jsem chuť přemýšlet, tak jsem ji s omluvou obešel a pomalu se začal vracet domů. Po cestě jsem ještě vyřídil pár telefonátů a svou účast na expedici jsem odřekl a zrušil rezervaci letenek.

    Doma se přítelkyně dívala na televizi a přivítala mne, jako by se nic nestalo.

    „Večeři máš na stole, dej si ji jen přihřát.“ Řekla s úsměvem na tváři a skutečně upřímným a milým pohledem.

    „Ten Tibet jsem odřekl.“

    „Já vím miláčku. Volali mi a ptali se, jestli nevím, co se stalo.“

    „Co jsi jim řekla?“

    „No přeci, že tomu nerozumím a zeptám se tě hned, jak přijdeš domů.“ Odvětila a otočila se zpět k televizi, kde dávali nějaký stupidní program.

    Tak jsme žili zase stejně klidně, jako před onou nabídkou, o které jsme poté už nikdy nemluvili. Vše se zdálo být zase dobré jako dříve, až na fakt, že jsem byl stále nezaměstnaný. To se mělo ale brzy změnit. Byl jsem pořád doma a tak jsem měl více času na své dva velké koníčky. Čtení a vaření. Když byla přítelkyně v práci a nemohla si zajít na oběd, uvařil jsem něco přenositelného a donesl ji oběd do práce. Také jsem více uklízel a obecně se staral o domácnost. Jednat proto, že jsem na to spoustu času a jinak bych se nudil, ale také proto, aby si má milá mohla po práci odpočinout, neboť toho měla poslední dobou skutečně hodně a vracela se většinou až po osmé večer.

    Jednou jsem se vrátil z divadla, kde jsem byl sám, protože má přítelkyně měla být zase dlouho v práci, ale když jsem dorazil domů, nikdo tam nebyl. Šel jsem se tedy osprchovat a chvíli si četl ve svém křesle u krbu. Nebylo to ale ono, neboť křeslo kousalo a významy čtených vět mi unikaly a musel jsem je číst i třikrát abych pochytil alespoň širší souvislosti. Odložil jsem tedy knihu a šel si udělat čaj a tehdy si všiml kousku papíru, který byl opřen o svícen.

    Hele, stejně by to asi nemělo smysl, od té tvojí „expedice“ to jde od desíti k pěti. Měj se tady pěkně a netrap se. Jsi hodný a milý kluk, určitě mě jednou pochopíš a budeš žít lepší život, než teď. Uznej sám, že jsi jako chlap selhal a já zkrátka potřebovala Muže. Nehledej mě, nemělo by to smysl.

S pozdravem a polibky.

    „Opustila mě?“ unikla mi ze sevřených rtů otázka, na kterou neměl kdo odpovědět, jednak proto, že odpověď byla více než jasná a také proto, že jsem byl v celém bytě sám. A ta samota na mě dolehla svou obrovskou tíhou, která byla naprosto nesnesitelná. Měl jsem pocit, jako by mi praskaly všechny kosti v těle, všechny orgány byly mačkány a lisovány tou nezměrnou tíhou prázdnoty a osamění, které bylo najednou všudypřítomné a nepopiratelné. Opustila mě.

    Prvních pár dní, jsem jen ležel uprostřed obývacího pokoje a pil. Začal jsem vínem, kterého jsme měli dvě desítky lahví v chlazeném minivinoboxu. Když víno došlo, přešel jsem na ostatní alkohol, a když i ten došel, ležel jsem už jen tak. Naprosto odevzdán nicotě, která byla všude okolo a nechutné kocovině, která byla všude uvnitř a sžírala mě ještě několik dalších dní. Když odezněla, jako by odešlo všechno. Byt se najednou prozářil venkovním světlem a já začal vnímat zvuky a pachy z ulice. Věděl jsem, že nastal čas se postavit na nohy a začít řešit svůj, teď již zcela prázdný, život. Rozhodl jsem se tedy pro zcela radikální řešení. Prodal jsem byt s veškerým vybavením včetně mnoho let budované knihovny, obdržené peníze uložil na anonymní bankovní účet. Všechno oblečení jsem anonymně věnoval místní pobočce armády spásy a nechal si akorát to, co jsem měl v tu chvíli na sobě. Poté jsem nakoupil potřebné vybavení, zničil své osobní doklady a kreditní karty a nechal se najmout na zaoceánskou loď jako umývač nádobí.

    A s touto lodí jezdím již pátým rokem. Stojím zde u přiděleného dřezu a každý den patnáct hodin s dvěma hodinovými pauzami, umývám nádobí po zbohatlících, kteří se zde zašívají se svými milenkami a doma mají nic netušící ženušky s dětmi, v nechutně velkých barácích s monstrózní televizí, která hraje jen stupidní pořady. Takhle tady jsem. Nejsem nikdo. O nikoho se nestarám a nikdo se nestará o mě. Nejsem nikdo a nemám žádnou minulost ani budoucnost, jen dřepím na téhle konzervě v zatuchlé kuchyni a žiju si svou prázdnou přítomnost. Zahodil jsem pro svou přítelkyni, která se měla stát mou ženou, svůj životní sen a ona poté zcela s klidem v srdci zahodila mě. Asi mi to patří, měl jsem se zkrátka až moc dobře…