Plán zněl jasně

   Plán zněl jasně. Vstát, nasnídat se a zkulturnit, uvařit čaj a učit se. Něco se ale pokazilo, někde se to zaseklo. Částečně asi na tom, že k čaji s tak nasládlými tóny a plnou chutí se spíše hodí kniha básní než matematiky. Možná také to, že když se člověk pustí do vysávání a shodí květináč tak musí vysávat znovu, což zdržuje.

   Někde, možná, že všude, se stala chyba. Něco, možná, že vše, se dnes nevyvedlo zcela podle plánu. Sotva jsem k tomu učení dosedl, už abych se zase zvedal a jel na oběd. 

   Jídlo… Člověk za něj utratí kvanta peněz a vynaloží nemalé množství energie k jeho získání, přípravě a konzumaci. A připočteme-li čas nutný k jeho získání, přípravě a konzumaci k času nutnému k odpočinku po konzumaci (popřípadě k času strávenému umýváním nádobí) vyjde nám jasně a zcela přesvědčivě najevo, že jídlo a spánek nám zabere 12 hodin denně, což je přesně polovina časové kapacity dne! Je třeba něco omezit, ale omezíme-li spánek, jsme celý den nevrlí, uzívaní a pracujeme (nebo se učíme) pomaleji. Omezíme-li jídlo, jsme celý den nevrlí, vyhladovělí a bez energie a tím pádem pracujeme (nebo se učíme) pomaleji.

   Takže jsem vysál (dvakrát), utřel nádobí, byl na obědě, nakoupil a tak by mi již nemělo nic bránit v tom, abych se konečně dal do toho učení. Ještě udělat jeden čaj, poznačit si útraty za poslední dny a taky bych mohl zalít květiny… Konečně se dostávám k samotnému učení. Nemá to však dlouhého trvání a nezanechá to v mé hlavě ani žádnou větší stopu. Je čas večeře. Zase to jídlo…

   Hned po polknutí posledního sousta a uvaření dalšího čaje (ta Adjara je snad zázračná) se do toho opět pouštím. Nezadržitelně se však blíží noc. Sotva dodělám diferenciální rovnice s počáteční podmínkou (takže nic složitého ani světoborného), je půl jedenácté a mi se začíná chtít spát. Ještě rychle projdu příklady, poopravím chyby ve výpočtech a půjdu si dát sprchu. Půlnoc minula a já konečně ulehám v náruč svých peřin.

   Plán na zítra zní jasně. Vstanu, nasnídám se a zkulturním, uvařím čaj a budu se učit…

23. ledna 2013

Může to být pomeranč…

Před rokem jsem odhodil pecičku nějakého citrusu do květináče nad sebou. Mohl to být pomeranč, citron, mandarinka nebo grep. Před půl rokem to něco vyklíčilo a já „ho“ v létě přesadil. Dívám se teď na něj a on se dívá na mě. Má se k světu a o mé problémy se nestará. Zatímco on si za ten rok, co jsme spolu, vyrostl svých patnáct centimetrů, já stihl nedodělat školu a dostat se na jinou, nedostat práci v čajovně, přestěhovat se, mít problémy na nové škole a tak dále a více. Mám to s ním ale trápení. Piplám si ho, dělám mu oporu a on se nestará o nikoho a nic jiného, než o svých patnáct centimetrů.

       Napřesrok to zkusím s ananasem a ještě letos s mangem. Ačkoliv se bojím, že to s nimi vyjde nastejno jako s tam tím.

       „A kam to podle tebe dáme?“ ptá se ironicky Iva pokaždé, když o novém sázení začnu řeč.

       „Myslíš, že sedm rostlin je na náš pokoj málo? Že to nestačí?“

       „Ale stačí, jen mi přijde, že jedna či dvě navíc, by nevadily.“ A tím to končívá.

       Zasadil jsem si litchie. Zatím jen tak nenápadně, ale až se vynoří, vynoří se spolu s ním vysvětlování. Bude však živé a živé se nezabíjí.

       „Jako bych neříkala, že už jich máme dost, že?“ řekne mi.

       „Ale říkala, já vím…“

       „Hlavu si s tím, ale moc neděláš, co?“

       „A co s tím mám udělat, když už vyrostlo a je živé? Živé se nezabíjí.“

       Odejde a počastuje mě mlčením. Má se mnou ale trápení.

       Citrus tohle vše vidí, ale nepomůže mi, nepřimluví se. Roste si a zajímá se jen o své centimetry. Dívá se na mě, já na něj. Přemýšlím. Může to být pomeranč, citron, mandarinka nebo grep. Stále je příliš malý na to, abych to poznal. Malý, ale mám s ním velké trápení…

14. ledna 2013