Může to být pomeranč…

Před rokem jsem odhodil pecičku nějakého citrusu do květináče nad sebou. Mohl to být pomeranč, citron, mandarinka nebo grep. Před půl rokem to něco vyklíčilo a já „ho“ v létě přesadil. Dívám se teď na něj a on se dívá na mě. Má se k světu a o mé problémy se nestará. Zatímco on si za ten rok, co jsme spolu, vyrostl svých patnáct centimetrů, já stihl nedodělat školu a dostat se na jinou, nedostat práci v čajovně, přestěhovat se, mít problémy na nové škole a tak dále a více. Mám to s ním ale trápení. Piplám si ho, dělám mu oporu a on se nestará o nikoho a nic jiného, než o svých patnáct centimetrů.

       Napřesrok to zkusím s ananasem a ještě letos s mangem. Ačkoliv se bojím, že to s nimi vyjde nastejno jako s tam tím.

       „A kam to podle tebe dáme?“ ptá se ironicky Iva pokaždé, když o novém sázení začnu řeč.

       „Myslíš, že sedm rostlin je na náš pokoj málo? Že to nestačí?“

       „Ale stačí, jen mi přijde, že jedna či dvě navíc, by nevadily.“ A tím to končívá.

       Zasadil jsem si litchie. Zatím jen tak nenápadně, ale až se vynoří, vynoří se spolu s ním vysvětlování. Bude však živé a živé se nezabíjí.

       „Jako bych neříkala, že už jich máme dost, že?“ řekne mi.

       „Ale říkala, já vím…“

       „Hlavu si s tím, ale moc neděláš, co?“

       „A co s tím mám udělat, když už vyrostlo a je živé? Živé se nezabíjí.“

       Odejde a počastuje mě mlčením. Má se mnou ale trápení.

       Citrus tohle vše vidí, ale nepomůže mi, nepřimluví se. Roste si a zajímá se jen o své centimetry. Dívá se na mě, já na něj. Přemýšlím. Může to být pomeranč, citron, mandarinka nebo grep. Stále je příliš malý na to, abych to poznal. Malý, ale mám s ním velké trápení…

14. ledna 2013