Ivančice -> Nové Bránice -> Dolní Kounice -> Moravské Bránice

Opět jsme se rozhodli poznávat krásy a zajímavosti okolí města Brna. Tentokráte jsme si za výchozí bod zvolili Ivančice a cílem byly Moravské Bránice, avšak hlavním lákadlem na této cestě nám byla zřícenina kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích.

„5 let“ LongFeng.cz Xiao Beeng Cha, 2012

Dneska se podívám na lístek velmi zajímavému sheng pu-erhu, který mi byl doporučen (a nutno poznamenat, že velice dobře) v Literární čajovně v Brně. Jedná se o skutečně kvalitní čaj, který je sklízen, zpracováván a lisován tradičními metodami, přičemž jsou všechny procesy vykonávány výhradně ručně.

Jak již rok v nadpisu napovídá, je to čaj z roku 2012, konkrétně z první jarní sklizně. Lístky jsou sklízeny z cca 70 let starých čajových stromů, které rostou v okolí vesnice Zhu Peng Zhai v provincii Yunnan (okolo 1800 m n. m.).

Na zaoceánské lodi

Jen tak jsem si seděl doma, když v tom mě napadla tato povídka a tak jsem ji sepsal. Je možná hloupá, možná to ani není povídka, ale patří to mezi mé zápisky, patří to na stránky mého notesu a patří to tím pádem i zde. Myslíte, že bych se měl snažit o nějaké pokračování? Myslíte, že by to stálo za to? A jak by se to mělo dále vyvíjet? Budu rád za každou reakci, třeba z toho nakonec přeci jen něco bude. Pěkný večer a dobrou noc přeje Geofre.

24 hodin s Tibetským Lámou

„Ahoj H, prosím tě, mohl by u vás zítra Geshe přespat?“

„Eh, no jo, já myslím, že asi… Po přednášce?“

„No, on měl spát u někoho, ale ten někdo je mimo republiku a já nevím jak to teď zařídit. On musí v neděli odjet do Luhačovic a má koupenou jízdenku z Brna. Dovedete ho potom na nádraží?“

„Eh, n, tak teda asi jo.“

„Super, díky. A neboj se toho, bude to fajn. Tak ahoj.“

Tak tahle telefonní situace se odehrála asi 17 hodin před příjezdem Gesheho s jeho překladatelem do Brna. V sobotu večer zde měl totiž přednášku na téma: Skutečně hledáme štěstí?. A v tuto chvíli začíná shon a rychlé přeplánování nadcházejícího víkendu, nehledě na přípravy místnosti pro takto významného hosta, který v současnosti přednáší tibetštinu na UK v Praze a je zván na besedy a přednášky po celé Evropě a k tomu všemu má ještě v Německu několik studentů, kterým předává moudrost a umění budhismu. Velikým štěstí je, že se s Geshem známe již z loňska, kdy jsme si velmi příjemně povídali několik hodin při prohlídce města, není nám (ani my jemu) neznámým a díky jisté sociální síti se můžeme vzájemně označit za přátele, kteří si občas píší.

Narozeniny, které nebyly...

Rozhodl jsem se, že něco upeču. Dlouho jsem nic nepekl, naposledy nevydařený koláč před asi třemi týdny. Nevydařený, protože neztuhnul horní krém, takže to byl jen korpus s borůvkovou přelivkou, no zkrátka, nic slavného. Rozhodl jsem se tedy, že něco upeču, ale jak to tak bývá, nejtěžší je zpravidla rozhodnutí, co konkrétního by to mělo být.

Kuřim -> Brno-Královo Pole

"Chtělo by si to zítra protáhnout kosti…“ řekli jsme si v pátek odpoledne a koukli do mapy. Nejprve nás zaujala cesta kolem Bílého potoka, ale vzhledem ke stále ještě poměrně brzkému stmívání, nás předpokládaná délka trasy (cca 22km) odradila. Necháme si tedy Bílý potok na léto. Kam tedy vyrazit? Nakonec jsme se rozhodli pro cestu přírodním parkem Baba z Kuřimi do Brna-Králova Pole.

Plán zněl jasně

   Plán zněl jasně. Vstát, nasnídat se a zkulturnit, uvařit čaj a učit se. Něco se ale pokazilo, někde se to zaseklo. Částečně asi na tom, že k čaji s tak nasládlými tóny a plnou chutí se spíše hodí kniha básní než matematiky. Možná také to, že když se člověk pustí do vysávání a shodí květináč tak musí vysávat znovu, což zdržuje.

   Někde, možná, že všude, se stala chyba. Něco, možná, že vše, se dnes nevyvedlo zcela podle plánu. Sotva jsem k tomu učení dosedl, už abych se zase zvedal a jel na oběd. 

   Jídlo… Člověk za něj utratí kvanta peněz a vynaloží nemalé množství energie k jeho získání, přípravě a konzumaci. A připočteme-li čas nutný k jeho získání, přípravě a konzumaci k času nutnému k odpočinku po konzumaci (popřípadě k času strávenému umýváním nádobí) vyjde nám jasně a zcela přesvědčivě najevo, že jídlo a spánek nám zabere 12 hodin denně, což je přesně polovina časové kapacity dne! Je třeba něco omezit, ale omezíme-li spánek, jsme celý den nevrlí, uzívaní a pracujeme (nebo se učíme) pomaleji. Omezíme-li jídlo, jsme celý den nevrlí, vyhladovělí a bez energie a tím pádem pracujeme (nebo se učíme) pomaleji.

   Takže jsem vysál (dvakrát), utřel nádobí, byl na obědě, nakoupil a tak by mi již nemělo nic bránit v tom, abych se konečně dal do toho učení. Ještě udělat jeden čaj, poznačit si útraty za poslední dny a taky bych mohl zalít květiny… Konečně se dostávám k samotnému učení. Nemá to však dlouhého trvání a nezanechá to v mé hlavě ani žádnou větší stopu. Je čas večeře. Zase to jídlo…

   Hned po polknutí posledního sousta a uvaření dalšího čaje (ta Adjara je snad zázračná) se do toho opět pouštím. Nezadržitelně se však blíží noc. Sotva dodělám diferenciální rovnice s počáteční podmínkou (takže nic složitého ani světoborného), je půl jedenácté a mi se začíná chtít spát. Ještě rychle projdu příklady, poopravím chyby ve výpočtech a půjdu si dát sprchu. Půlnoc minula a já konečně ulehám v náruč svých peřin.

   Plán na zítra zní jasně. Vstanu, nasnídám se a zkulturním, uvařím čaj a budu se učit…

23. ledna 2013